A co děti, mají si kde hrát? aneb Ostuda Osoblahy

Koncem října roku 2020 přibyli ve městě - tedy městysu - Osoblaha dva piráti. Já a můj manžel.

Mnoho lidí nás od tohoto kroku zrazovalo: Jde o vyloučenou lokalitu, není tam nic, ale vůbec nic, je to na konci světa, romské ghetto...

No a? Není právě tohle místo, kde můžeme něčím přispět?

Tím více nás překvapilo, že ono ghetto jej připomíná pouze tím, že paneláky nikdo už spoustu let neopravil. Jinak v oknech jsou normálně záclony, pod okny žádný bordel - rozhodně ne větší než před kterýmikoli jinými paneláky. Dokonce zde ani neslýchám žádný křik a nadávky.

Jen asi třikrát za ten rok a čtvrt, co jsme tady, se z jejich oken ozýval "hluk" - avšak pro mne velmi příjemný. Vícehlasý zpěv, procítěná hudba, prostě něco nádherného...

A že v Osoblaze nic není? Naopak! Je tu všechno: škola, školka, lékaři, samoobsluha, obchůdek se "vším možným", pošta, knihovna, muzeum... Chybí tu akorát lékárna, bankomat a... dětské hřiště.

Hledali jsme s dětmi všude, prochodili jsme Osoblahu křížem krážem. Malý parčík v centru, velký park u řeky, okolí sídliště, nikde nic, když nepočítám torzo dvou prolézaček z dob minulého režimu před židovským hřbitovem (mimochodem na plácku, který ke stavbě dětského hřiště přímo vybízí) a jednoho houpacího koně za panelákem. Pouze školka vlastní hřiště, které je ale jen pro školku, a cestou do školy se na nás směje velikánské krásné hřiště pod větvemi vzrostlých stromů - jenže za plotem. To prý patří družině.

Přesto jsme se k němu vydali, k bráně se lze dostat přes takový schovaný dvůr. A tam jsme našli ceduli s návštěvními hodinami pro veřejnost... Hurá, hurá, sláva! Jde sice jen o pár hodin denně, ale aspoň že tak!

V avizovanou dobu jsme s dětmi celí natěšení vyrazili. Ale ouha, hřiště bylo zamčené... Jak je to možné? Snad na něj nikdo z veřejnosti nechodí, a tak se neobtěžují jej odemknout? Zkoumala jsem nástěnku a našla telefonní číslo. Volala jsem na něj, ale marně, nikdo to nebral. Děti brečely a já už byla fakt naštvaná. V plotě zela velká díra. No co, jsou tu psané hodiny pro veřejnost, nedopatřením je zamčeno - tak si, děti, vlezte na chvilku dovnitř, sklouzněte se, zatočte na kolotoči a pak alou zpátky. Ano, k takovému vandalství jsem své děti v zoufalství pobídla...

Děti si hrály uvnitř a já z toho neměla vůbec dobrý pocit. Obloha se zatáhla.

"Děti, pojďte už, to jsme neměli dělat, spravíme jim ten plot!"

V tu chvíli se mi ozval mobil. Volala paní z toho nedostupného čísla:

"To hřiště už dávno není pro veřejnost. Bylo pořád rozbité a město to pak družině muselo neustále opravovat, takže už to družina veřejnosti neposkytuje."

Odvolala jsem děti, sdrátovala plot, jak se dalo, abychom po nedovoleném vstupu alespoň zanechali místo v lepším stavu než předtím, a odešli.

"Tak se tam, děti, nesmí, paní mi to teď řekla do telefonu. Ta cedule je stará a už neplatí."

Můj manžel se vydal za starostou, aby zjistil, co a jak. Pan starosta hovořil spíše vyhýbavě. Zdejší děti prý hřiště hned rozbijí, nejsou na to finance, možná za nějaký čas to bude na programu...

Máme z toho pocit, že pro děti menšin se nikomu nechce budovat hřiště. Ale proč? Když si nebudou mít kde hrát, nepřispěje to k jejich bezprizornosti? Můžeme si pak stěžovat, co z nich vyrůstá, když jim nedopřejeme ani hřiště? Bože můj, vždyť jsou to děti jako každé jiné!

A jak je možné, že v nedaleké mrňavé vesničce Hlinka - snad s ještě větší koncentrací romských spoluobčanů - mají veřejná hřiště hned dvě? Jedno velmi staré, ale funkční a NEROZBITÉ a druhé školní s otvírací dobou pro veřejnost - kde jsou prvky dřevěné, zničitelné, ale hřiště stále stojí a pochybuji, že jej opravují každý měsíc... A pokud ano, tak opravují, hřiště tu je k dispozici a jde to.

Po manželově návštěvě starosty jsem se znovu dívala přes plot na hřiště školní družiny. I tam jsou staré herní prvky, celokovové, tudíž naprosto nezničitelné, ale hezky barevně natřené. Je tam i několik novějších prvků, podle mne bytelných. Vzpomněla jsem si na hřiště v našem bývalém bydlišti (mimochodem poloviční obci, než je Osoblaha), kde byl například celokovový nezničitelný kolotoč (proč tedy nevybudovat něco takového?) a neustále pobořený dřevěný plot; hřiště, na němž vysedávali místní floutkové, odhazovali zde sáčky od laskomin a skákali po lavičkách a stole. Kdyby si něco takového dovolily děti romské, to by byl hned oheň na střeše!

Samozřejmě je zde riziko, že na hřišti bude vysedávat a popíjet omladina. Tohle riziko je všude, ale všude nemají romského kurátora - ostrahu, která působí v Osoblaze. Proč by nemohl tento pán dohlížet třeba právě na hřiště? A na noc ať se spánembohem třeba zamyká... Omladina, když bude chtít, si najde místečko kdekoliv.

Ono je to všechno vždycky o lidech. A kde je vůle, tam je i cesta.

Budeme se snažit tuto věc změnit. Nevím, jestli se nám podaří dostat se do zastupitelstva, ale o tom, jak se vyvíjí věc ohledně dětského hřiště, vás budeme nadále informovat.